Fan Fictions

Stojím teď v malé místnosti a zapínám si knoflíčky na zápěstích u mé bílé košile. Podívám se na svůj odraz v zrcadle, upravím si bílý límeček a z ramínka, pověšeném na zrcadle, stahuji čistě černé sako, které si také následně oblíkám. Z kapsy v saku vytahuji černého motýlka. Trochu se pousměju nad vzpomínkou, kdy jsem podobného motýlka naposledy držel v rukách...

*****

"Nekřič na mě proboha, nejsem malé dítě!" hněval jsem se na Danielle, když jsme vstupovali do našeho společného bytu, který jsme vlastnili.

"Možná dítě nejsi, ale někdy se tak chováš, Liame!" opáčila Dan.

"Já nejsem ten, co se ve dvacetičtyřech letech naštve, když si jeho kamarád píše celou cestu domů esemesky!"

"Jak můžeš říct kamarád? Zapomínáš snad, že se budeme brát?" Tahle věta mě vrátila rychle do reality.

"To, že se musíme z donucení našich rodičů brát, nemění nic na faktu, že jsme si před týdnem řekli, že budeme jen přátelé." Danielle se trochu zarazila. Poté už nic nenamítala, jen si sedla na velkou béžovou pohovku v našem obýváku. Já si sedl do křesla vedle ní.

"Promiň Dan, nechtěl jsem tak křičet, já jen… Už dál nemůžu. Nechci svatbu…" řekl jsem klidným hlasem. Sundal jsem si černého motýlka, kterého měla celá naše kapela na koncertě v Londýnské O2 aréně, a hodil ho na skleněný stolek.

"Liame," řekla klidněji Danielle a položila mi ruku na stehno. "Já se taky nechci vdávat. Neuraz se, ale nechci... Jak to říct… Promrhat můj život s o šest let mladších klukem. Zkusila bych naše ještě nějak přemluvit, ale pochybuju. Neberou ohled na to, že jsme dospělí. Však víš, rodinná tradice." Řekla a zkřivila obličej. Musel jsem se trošku usmát.

"No nic, já jdu spát. Uvidíme se ráno," pohladila mě po rameni a dala mi pusu na tvář. Jakmile dozněly kroky jejich hubených nohou a uslyšel jsem jen bouchnutí dveří v naší ložnici, zabořil jsem obličej do dlaní a začal jsem plakat. Brečel jsem hodnou chvíli, než mi zavibroval mobil v kapse černých kalhot. Zpráva od Nialla. S ním jsem si psal celou cestu taxíkem. Tenhle bloňďáček ve mně začal vyvolávat zvláštní pocit.

"Už jste doma?" -Niall.

"Jo. Zas jsme se chytli…" -Liam.

"Už zas? Ta svatba, co?! Taky mi to začíná dost lézt krkem…" -Niall

"Tobě nemusí. Ty se nemusíš v osmnácti ženit. Ach jo Nialle, pomoc mi. Je toho na mě poslední dobou moc…" - Liam

"Chceš pomoct? Na to jsem expert a pro tebe mám speciální lék. Za deset minut u mě?" -Niall

"Ok, deset minut, Ni <3 ;P." -Liam

Přehodil jsem přes bílou košili modrou šusťákovou bundu a vyrazil jsem pěšky k Niallovi do bytu. Bydlel sám jen pár bloků od nás. Přesně po deseti minutách jsem klepal na dveře v druhém patře. Po chvíli v zámku zarachotily klíče a z dveří vykoukla rozčepýřená blonďatá kštice.

"He-llooo!" prodloužil pozdrav kvůli škytavce do dvou slabik.

"Ahoj," usmál jsem se a vešel k němu do bytu. Měl tu uklizeno, jako vždy. Byl náramně čistotný, i když si všichni myslí opak.

"Co si dáš? Kolu, nebo pro změnu něco tvrdšího? Fantu? Sprite? Jablečný džus?"

"Ne, nedám si nic. Chápej, nechci přijít domu zlitej." Snažil jsem se trochu uvolnit.

"Snažíš se být vtipnej a zakrýt to, že si brečel, ale na to jsme kámoši moc dlouho, víš?! Tak kvůli čemu přesně jste se rafli tentokrát?" Zeptal se a oběma nám donesl kolu.

"Kvůli tomu, že jsem si celou zpáteční cestu psal s tebou. Nechápu, o co jí jde? Sama navrhla, ať jsme jen kmoši a teď se chová jako žárlivá semetrika…" vyklopil jsem ze sebe a loknul si koly.

"Liame, nechápej to špatně, ale přeci jen jste spolu chodili dost dlouho, není divu, že žárlí… Taky občas žárlím…" Po poslední větě se začervenal a myslel si, že jsem jí neslyšel. Pro jistotu jsem to přešel bez poznámky.

"No, Nialle. Co je ten speciální lék, kterým si mě chtěl vyléčit?" zeptal jsem se po chvíli trapného ticha s úsměvem.

Zasmál se. "Myslel jsem, že opijeme, ale když si odmítnul mnou navrhnuté nápoje, mám tu záložní plán." Pověděl s jiskřičkami v očích. Poposedl jsem si čelem k němu.

"Poslouchám…"

Napřímil se, jednou rukou odložil obě naše koly na stolek vedle gauče. Otočil se zpět na mě s vážným pohledem ve tváři. "Neposlouchej… Jen se poddej."